THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po více než třech letech vyhřezla z lůna bažin a rašelinišť poblíž města Oulu temná postava obrysů vzdáleně připomínajících lidské. Pán bažin a přilehlého okolí. Pomalu se šine vpřed, prodírá se šábím a vřesem. Hlídá své panství. K tomu mu znějí bažinaté zvuky, přerušované skřehotem žab či zděšeným skřekem potáplic. Libě jim naslouchá a potichu si pobrukuje. Toť jeho bažinná symfonie.
Onen strážce bažin je maskotem pětice Finů, kteří se již od roku 1998 zvou KALMAH a nyní se připomněli svým, jak již název napovídá, sedmým studiovým albem. A hned na úvod je třeba říci, že více než tříletá pauza se vyplatila. Přestože skupina, sestavená kolem bratrského dua Kokků, hraje od svého vzniku prakticky totéž, tentokrát se vyznamenala. Typický finský mix black a speed metalu s výraznými klávesami a sóly, doprovázený výrazným hrdelním zpěvem.
Samozřejmě se najdou škarohlídi, kterým tato muzika nepůjde pod vousy nebo budou případně mumlat slova o dětech od jezera Bodom. Obě kapely (společně s dalšími) vzešly z podobné muzikantské líhně a jisté společné hudební prvky tam skutečně ke slyšení jsou.
Vraťme se ale ke KALMAH. Skupina po svém vynikajícím třetím albu „Swampsong“ natočila ještě další tři alba, na kterých zpěvák Pekka Kokko ještě hlasově přitvrdil. Každé z následujících alb sice obsahovalo nějakou pořádnou pecku, ale našly se taky vatové příspěvky. A vaty přibývalo, čerstvých nápadů ubývalo. Proto se tříletá přestávka před aktuálním albem jevila jako vhodná. V jejím průběhu do skupiny přišel též nový klávesák Veli-Matti Kananen. A mohlo se jít do studia.
Na novince KALMAH poněkud odlehčili svůj projev, což je jednoznačně ku prospěchu věci. Hudební podklad skladeb již není tak hutný jako dříve, ačkoliv deathový vokál Pekky Kokka je neměnným základním kamenem. Odlehčenější projev ovšem neznamená, že by KALMAH rezignovali na rychlost. Ba naopak. Hned úvodní titulní song lze připodobnit k průletu Gripenu se zapnutou forsáží. Bicí připomíná staccato kulometů. Sólo nabízí obvyklé střídání kytary a kláves. Na čem však album především stojí, to jsou parádní vyhrávky a speedová sóla – plně v tradici finské školy.
KALMAH se ovšem neomezili pouze a jen na rychlé sypačky. Vytasili se i s jedním trumfem v podobě více než sedmiminutové skladby „Hollo“, která se tak trochu z jejich tvorby vymyká. Pomalejší tempo a místy dokonce i čistý zpěv (no, spíše deklamování) vytvářejí zajímavou melancholickou atmosféru, která graduje v pochodovém rytmu s heroickým sborovým voláním. Skvělý kousek, kterému též výrazně, jako ostatně celém albu, pomohl svými klávesami Veli-Matti Kananen.
Kapele se povedlo natočit svěží album, jaké jsem v daném ranku už dlouho neslyšel, a to do toho počítám i letošní povedené desky „Halo Of Blood“ od CHILDREN OF BODOM“ a „Saivon Lapsi“ od ETERNAL TEARS OF SORROW. Skladby jsou všechny kvalitativně vyrovnané a fungují samostatně i společně jako celek. Album je na rozdíl od svých předchůdců mnohem přehlednější a dramaturgicky ucelenější. Pomoc Jense Bogrena při masteringu a mixu se evidentně vyplatila. Deska dopřeje posluchači vše, co si od této skupiny i druhu hudby může žádat. Pro fanoušky daného stylu – palec jednoznačně nahoru!
Pán bažin již obhlédl své panství, ztrestal pošetilé odvážlivce rušící jeho klid a svojský bahenní svět. Nyní si může mnout ruce. Odvedl více než dobrou práci a může se spokojeně uložit k spánku…
Sice nic nového pod sluncem, ale poskládáno a zahráno tak, že lze směle a bez váhání prohlásit, že KALMAH natočili jedno ze svých nejlepších alb. Šťastná sedmička.
8,5 / 10
Seventh Swamphony (2013)
12 Gauge (2010)
For The Revolution (2008)
The Black Waltz (2006)
Swampsong (2003)
They Will Return (2002)
Swamplord (2000)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.